O co nám vlastně jde...

Jedním z nejpalčivějších problémů současnosti v oblasti školství je příprava vysokoškolské reformy, která je sice velmi potřebná, ovšem způsob, jakým je ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (resp. ministra Josefa Dobeše) prováděna, je naprosto nepřijatelný a dokonce ohrožující dosavadní fungování vysokého školství! Proto je třeba informovat zejména studenty, jakým způsobem ohrožuje reforma v této podobě jejich existenci svobodného a autonomního prostředí vysokých škol v ČR a co by sami proti přijetí těchto nepovedených zákonů měli udělat. 
Všichni studenti by se proto s návrhem novely zákona o vysokých školách návrhy oněch zákonů (o vysokých školách a o finanční pomoci studentům) měli osobně seznámit, alespoň na základě následujícího stručného a srozumitelného průvodce.

S rezignací ministra školství Josefa Dobeše koncem března 2012 a se jmenováním nového ministra Petra Fialy byly oba věcné návrhy zákonů "odpískány" (zákon o vysokých školách a o finanční pomoci studentům), což je nepochybně obrovský úspěch, na kterém se podílela mj. studentská hnutí z celé České republiky a jejichž mobilizaci lze považovat za zdaleka největší akci od listopaového převratu v roce 1989. Zároveň bylo rozhodnuto o postupu vysokoškolské reformy formou novelizace současně platné legislativy. Proces  novelizace je nadále bedlivě sledován zástupci akademické obce, kteří se velmi aktivně zapojují do diskuzí o její podobě. Zajímejme se tedy i my o postup příprav novely a nedovolme ovládnout vysokoškolské prostředí politicko-ekonomickými zájmy komerčního sektoru!

Konkrétní materiály k připravované novele VŠ zákona naleznete v sekci "Aktuální dokumenty".

Kritický průvodce "reformou" vysokých škol
(plná verze "Kritického průvodce 'reformou' vysokých škol ke stažení ZDE)

1) Samospráva

Co je v návrhu:
Materiál přesouvá některé konkrétní pravomoci ohledně uspořádání vnitřních poměrů výhradně na vnitřní předpisy vysoké školy – v současné době podléhají tyto předpisy registraci ministerstvem. Zároveň ale při rozhodováních o klíčových záležitostech posiluje roli externích aktérů skrze tzv. Radu veřejné vysoké školy (dnes Správní rada), jejíž třetinu má jmenovat Vláda ČR na návrh ministra školství (například nově místo akademických senátů schvaluje rozpočet VŠ). V některých momentech naopak návrh reguluje uspořádání vysoké školy mnohem striktněji, než dnes (např. složení akademického senátu).

Proč to chtějí:
Autoři návrhu jsou přesvědčeni, že není vhodné, aby byly všechny vysoké školy zařízeny dle jednotného vzoru.  Argumentují tím, že u malé, regionální školy nemá smysl zbytečně zakládat fakulty, a i systém řízení může vypadat jinak, než u velké školy typu UK.
Zároveň se ale autoři domnívají, že je na vysokých školách třeba výrazně posílit manažerský způsob řízení a zvýšit vliv veřejnosti na dění na vysoké škole. Základním argumentem je pro ně nepružnost vnitřní demokracie a jakási uzavřenost vysokých škol vůči požadavkům zaměstnavatelů, resp. veřejnosti obecně. Srovnáním jednotlivých verzí návrhu lze zároveň nahlédnout, že ideálním modelem dle autorů je silné centrální řízení VŠ rektorem dosazeným ve výběrovém řízení vedeném Radou veřejné vysoké školy. Zastupitelské orgány veřejné VŠ, akademické senáty, by v takovém případě byly redukovány na jakési poradní sbory.

Proč je to špatně:
Přesunem pravomocí uspořádání VŠ ze zákona na vnitřní předpisy, hrozí celková ztráta pojmu „vysoká škola“.  Vysoká škola snad nemusí mít fakulty, ale pokud je má, měl by být základ uspořádání fakult uzákoněn. Druhou možností je naopak připustit, že pojem „vysoká škola“ je opravdu definován výčtem. Proti tomuto chápání je ale v návrhu příliš mnoho věcí určených „natvrdo“. Návrh je tak nešťastným kompromisem mezi zákonnou tvrdostí jednotné formy a silnou autonomií.
Co se týče posílení role externích aktérů v řízení veřejné VŠ, návrh potlačuje mezinárodně osvědčený systém řízení VŠ pomocí vnitřní demokracie. Přitom tvrzení, že VŠ jsou díky tomuto způsobu řízení nepružné či zahleděné do sebe, není pravdivé. Veřejnost má k dispozici dostatečný regulativ – finanční dotace. Nastavení pravidel rozdělování financí jednotlivým vysokých školám v posledních deseti letech vedlo k zásadní proměně všech veřejných vysokých škol. Není přitom vinou vnitřní demokracie těchto škol, že tato pravidla vedla ke změnám spíše negativním.
Představa, že zvýšení role tzv. veřejnosti – konkrétně tedy vnějších aktérů z politiky nebo komerční sféry povede k efektivnějšímu řízení VŠ, je mylná. Externí aktéři nemají žádnou motivaci k zodpovědnému řízení svěřené VŠ. V lepším případě se budou bez znalosti vnitřního uspořádání chovat tak, aby maximálně využili nastavení ministerských regulativů, v horším případě budou prosazovat své partikulární zájmy (to hrozí zvláště v případě aktérů spjatých s některou konkrétní firmou nebo politickou stranou). Při obou možnostech jsou však zanedbány ty momenty, které systém vnitřní demokracie už z principu vnímá, tedy provozování vědy a úroveň vzdělávání na VŠ.

2) Studenti

Co je v návrhu:
Návrh obsahuje omezení zastoupení studentů v akademických senátech vysokých škol, a tedy snížení jejich vlivu na chod vysoké školy. Zatímco současný zákonný rozsah počtu studentů v akademických senátech je 1/3 až 1/2 členů, návrh obsahuje omezení tohoto počtu na 1/3.

Proč to chtějí:
Argumenty pro tuto změnu nikdy explicitně nezazněly. Z neformálních vyjádření se lze dozvědět, že jde o důsledek masifikace VŠ vzdělávání – studenti jsou čím dál méně kvalitní a v důsledku zavedení bakalářského stupně na VŠ zůstávají kratší dobu, takže nejsou schopni plně rozumět projednávaným záležitostem a jsou náchylnější k manipulaci.

Proč je to špatně:
Tvrdé stanovení třetinového počtu studentů v senátech vysokých škol je silný zásah do autonomie, jdoucí proti obecným deklaracím (ať si každá škola rozhodne, jací lidé jsou jejími studenty, a dle toho stanoví zastoupení v senátech). Nelze souhlasit s tím, že by studenti rozuměli projednávaným záležitostem obecně méně, než akademičtí pracovníci – projednávané záležitosti obvykle s expertizou akademických zastupitelů nesouvisí, tito tedy nejsou a priori ve výhodě. Co se týče spojení studentů s VŠ, členy akademických senátů se stávají obvykle studenti vyšších ročníků (resp. navazujících magisterských programů, či programů doktorských), nelze tedy tvrdit, že by byly jejich vazby na VŠ slabší, než dříve. Taktéž co se týče náchylnosti k manipulaci, právě díky absenci existenciální závislosti na zaměstnávající instituci jsou obvykle studenti schopnější čistšího pohledu a vyšší míry kritiky. 
Především ale platí, že vysoké školy, na rozdíl od škol středních či základních, byly a jsou stavěny na principu kolegiality. Studenti jsou mladší kolegové svých vyučujících, plnohodnotnými členy akademické obce, nikoli objekty frontální výuky. Marginalizace vlivu studentů na chod univerzity tento princip popírá a hrozí tak redukce vysokých škol na pouhá školicí střediska. Kvalitní školu nedělají jen dobří vyučující, ale ve stejné, nebo dokonce vyšší míře dobří studující – a bez možnosti ovlivňovat, co se na škole děje, bude motivace dobře studovat nadále klesat. 

3) Funkční místa

Co je v návrhu:
Momentální verze návrhu obsahuje jakýsi hybridní systém akademických hodností. Na jedné straně má „docent“ a „profesor“ znamenat funkční místo, tedy typ pracovní smlouvy, který VŠ s pracovníkem uzavírá, na druhé straně možnost takový typ pracovní smlouvy uzavřít má být vázána na existenci „habilitace“ daného pracovníka, čímž se míní v principu stejný institut, jako je tomu nyní, až na jeho lokální působnost (habilitaci nutně uznává pouze škola, na které byla udělena, ostatní školy se mohou rozhodnout, zda ji uznají či nikoli). Dále platí, že „profesoři“ mohou být ustanoveni pouze na školách univerzitního typu.
Současní docenti a profesoři se mají stát automaticky docenty a profesory dle nového zákona.

Proč to chtějí:
Hlavním argumentem pro zavedení funkčních míst je pro autory to, že ČR je jednou z mála zemí, kde zavedeny nejsou. Na věcné úrovni mají řešit jednak problémy s přijímáním akademických pracovníků ze zahraničí a z praxe (ti nyní nastupují na asistentská místa, která jsou pro ně většinou neatraktivní), jednak problémy s „létajícími profesory“ (pokud si daná škola může najmenovat profesory sama, nepotřebuje si je kupovat).
Důležité je podotknout, že současný stav návrhu vznikl kompromisem – původní verze s institutem habilitace nepočítala.

Proč je to špatně:
 Současný systém funguje jako motivace, postupem v „akademické hierarchii“ a související prestiží se tak nahrazuje mnohdy podprůměrné ohodnocení. Navrhovaný systém takovouto roli neplní, neboť iniciativa k ustanovení docentem či profesorem není v rukou samotného pracovníka, ale v rukou instituce.  Návrh je tak naopak pro akademické pracovníky demotivující, neboť instituce není k ustavování nových docentů či profesorů žádným způsobem motivována (profesor a docent „stojí víc“), takže jakýkoli kariérní růst bude vázán na penzionování některého z již ustavených docentů či profesorů. Ve spojení s přechodovým ustanovením, které přiznává funkční místa docentů a profesorů současným pracovníkům s odpovídajícími akademicko-pedagogickými hodnostmi, tak hrozí mnohaleté zamrznutí ve stavu, který sami autoři kritizují a uvádějí jako důvod pro reformu.
V navrhovaném systému se také ztrácí rozlišení pozice docenta a profesora – zatímco v současné úpravě vědecko-pedagogických hodností je nutnou podmínkou k profesuře získání docentury, v navrhovaném pojetí je ustanovení profesorem podmíněno pouze habilitací a rozdíl od docentského místa je pouze deklaratorní povahy (profesor „vědecky nebo umělecky působí na mezinárodní úrovni“, což u docenta zřejmě nově vyžadováno nebude).

4) Školné

Co je v návrhu:
Podle návrhu by všichni studující na vysokých školách měli platit školné ve výši stanovené danou školou. Po dobu standardní doby studia by přitom zákon garantoval maximální výši takto stanoveného školného v hodnotě 10 000 Kč. Studující si na školné budou moci brát půjčky – podle věcného záměru zákona o finanční pomoci studentům by úroky z této půjčky spláceli okamžitě po ukončení studia (ať už úspěšném, či neúspěšném), samotnou půjčky pak po dosažení hrubé měsíční mzdy ve výši alespoň dvojnásobku mzdy minimální, tj. v současnosti 16000 Kč. 

Proč to chtějí:
Návrh na zavedení školného obsahuje programové prohlášení vlády Petra Nečase. Původním záměrem zavedení školného bylo umožnit studium většímu počtu osob – v době, kdy stát nebyl schopen skokově zvyšovat výdaje na vysoké školy. Školné pak měli platit pouze ti, kteří z něj budou osobně profitovat – tudíž mít příjem vyšší, než je průměrná mzda.  Cílem celého systému, který předpokládal zavedení školného s možností odloženého splácení dluhu a zavedení systému grantů a stipendií, tak bylo snížení selektivity v přístupu různých společenských skupin ke studiu na vysoké škole.

Proč je to špatně:
Systém, který předpokládají oba věcné záměry zákonů (o vysokých školách a o finanční pomoci studentům), již neobsahuje zavedení grantů a stipendií, naopak stojí téměř výhradně na systému půjček. Splácet školné by pak již neměli pouze ti, kteří dosáhnou vyššího platu, než je průměrná mzda, ale již dvojnásobku minimální mzdy – tedy platu o třetinu nižší, než je průměrná mzda. Tento systém by tedy vedl k efektivnímu snížení platů v profesích, kde jsou mzdy poměrně nízké a rostou až po dlouhé době od nástupu do zaměstnání – učitelé, pracovníci ve zdravotnictví, lékaři apod. 
Návrh také předpokládá, že půjčky budou poskytovat banky, kterým bude stát dotovat úroky tak, aby se jim poskytování půjčky vyplatilo. Fakticky tak půjde o systematickou dotaci zisků bank z veřejného sektoru. 
Je také nutno upozornit, že ve všech zemích, kde bylo školné zavedeno, se po krátké době začalo skokově zvyšovat (ve Velké Británii v průběhu deseti let o 900 %) a zároveň s tím výrazně klesaly veřejné výdaje na vysoké školství. Příjmy vysokých škol se po zavedení školného proto nijak výrazně nezvýší – zato dojde k výraznému zadlužení absolventů vysokých škol a jejich rodin. Zavedení školného je pouze způsob, jakým se stát zbavuje odpovědnosti za kvalitní veřejné vysoké školství. 
Lze také úspěšně pochybovat o tom, že by zavedení školného zvýšilo racionalitu rozhodování studentů ve smyslu tržního uplatnění studovaného oboru, stejně jako o tom, že by s placením školného vznikal tlak na kvalitu vysoké školy – dokladem toho jsou existující soukromé vysoké školy, které otevírají téměř výhradně „měkké obory“ a jejich kvalita je často velmi diskutabilní.

5) Kvalita

Co je v návrhu:
Návrh zcela mění pojetí akreditace, kvality VŠ a jejího zajišťování.  Poněkud zmatené, vágní a někdy i vnitřně sporné formulace bohužel ztěžují orientaci v návrhu až na hranici srozumitelnosti. Přesto je pravděpodobné, že návrh chce formulovat následující strukturu: 
Vysoké školy budou jako součást svých vnitřních předpisů definovat tzv. „vnitřní systém zajišťování kvality“, který by měl obsahovat obecné nastavení procesů s kvalitou souvisejících (pravidla pro habilitace, kariérní řád, způsob vytváření nových studijních programů, ale i studentské hodnocení výuky, jakési výstupní testy pro zjištění kvality absolventů či jejich zaměstnatelnost – tyto náležitosti ale momentální návrh explicitně neobsahuje, lze tak soudit pouze z dlouhé verze, projednávané před létem 2011). Na základě posouzení tohoto vnitřního systému získá škola na deset let tzv. „institucionální akreditaci“, která ji oprávní provádět výuku v určité oblasti vzdělávání. Během těchto let musí škola nedefinovaným způsobem provádět a zveřejňovat tzv. „vnitřní hodnocení vnitřního systému zajišťování kvality“ a též „hodnocení dosahovaných výsledků“ (půjde pravděpodobně o mírně obohacené výkazy, které jsou v současné době povětšinou již součástmi výročních zpráv). Jednou za několik let se také škola musí podrobit „vnějšímu hodnocení vnitřního systému zajišťování kvality“ a „vnějšímu hodnocení oblastí vzdělávání“.
Tato vnější hodnocení bude provádět transformovaná Akreditační komise, nově „Národní akreditační agentura“. Ta bude moci, na žádost vysoké školy, hodnocením pověřit nezávislou hodnotící agenturu ze seznamu, který sama určí. Národní akreditační agentura bude také rozhodovat o udělení a omezení akreditací a zveřejňovat pravidla, podle kterých bude o udělování akreditací rozhodovat.

Proč to chtějí:
Autoři si od návrhu slibují především zmenšení současné nadměrné administrativní zátěže, která je v současnosti s  procesem akreditací spojena. Zároveň doufají, že návrh povede k větší transparenci a v jejím důsledku ke srovnatelnosti kvality jednotlivých škol. Přenos odpovědnosti za zajišťování kvality na vysokou školu by měl též přinést větší flexibilnost.

Proč je to špatně:
Návrh by nemusel být nutně špatný, bohužel v současné chvíli je naprosto nedopracovaný až zmatečný. Větší část navrhovaných věcí je pouze letmo naznačená, jejich věcný obsah nebyl nikdy (ani v oné předprázdninové „delší verzi“ záměru) vyjasněn.  Některé formulace jsou nejasné, až si protiřečí: u funkčních míst profesorů a docentů je zmíněn institut garanta, v části zabývající se akreditacemi není zmíněn; institucionální akreditace uschopňuje školu provádět výuku v celé oblasti, přesto Národní akreditační agentura rozhoduje o registraci programů realizovaných v rámci akreditované oblasti;  v části o typech škol je řečeno, že neuniverzitní vysoké školy budou „na základě akreditace poskytovat vysokoškolské vzdělávání prvního, případně druhého stupně“, v části o akreditacích však o omezení akreditace na stupně není ani zmínka.
Zároveň se však jedná o naprosto revoluční změnu, u které není schopen nikdo dohlédnout toho, jak bude či nebude fungovat. Ve spojení s nepřehledností návrhu tak hrozí, že nový systém nepovede k vytouženým cílům, ale naopak k destabilizaci a zmatku.

6) Soukromé vysoké školy

Co je v návrhu:
Právě, že nic. Pro soukromé vysoké školy se reformou v zásadě vůbec nic nemění.

Proč to chtějí:
Autoři návrhu, potažmo MŠMT, nejsou schopni ani ochotni jít do konfliktu se soukromými vysokými školami.

Proč je to špatně:
Odpovědnost za současný kritizovaný stav českého vysokého školství z velké části padá právě na soukromé vysoké školy, resp. na MŠMT za to, že dovolilo těmto školám nekontrolovaně se množit. Mnohé z těchto škol jsou vysokými školami jen podle jména a pověření udělovat akademické tituly, nesplňují přesto ani základní náležitosti (již zmíněná kolegialita, existence akademické obce a její samosprávy, probíhající tvůrčí činnost, atd.). Ačkoli by návrh mohl stanovit, jak uspořádané firmě bude udělen státní souhlas, či prodloužena akreditace, nestanovuje to. V návrhu je sice deklarováno, že „bude pojetí státního souhlasu reformováno ve vazbě na institucionální pojetí akreditace tak, aby udělení státního souhlasu nebylo pouze ověřením formálních náležitostí, ale mělo skutečný regulativní efekt“, není však vyjasněno, jakým způsobem k této reformě dojde, a ani tato formulace neobsahuje ochranu oněch výše zmíněných náležitostí.
Hrozí tak další bujení sektoru soukromých vysokých škol, nově navíc konkurenceschopnějšího díky smazání dřívějšího handicapu v podobě školného.

Text vznikl prací kolektivu autorů, členů akademické obce Univer­zity Karlovy v Praze, v lednu roku 2012 (zde prezentovaná verze je zkrácena).