Něco na úvod:
Začalo se o
tom mluvit před lety, prošlo to náročným vývojem a prozatím to skončilo
předložením věcného záměru zákona o vysokých školách k projednání Vládě
České republiky. Co je to? No přece to, čemu se vznešeně říká „reforma vysokého
školství“ nebo „reforma vysokých škol“ (upozorňuji, že oba termíny nemají zcela
totožný obsah). Od počátečních (a věřím, že poctivě míněných) záměrů se obsah
oněch pojmů vyprázdnil. To sice není dobře, ale lze to napravit. Horší je, že
se tyto vyprázdněné pojmy staly prostředkem pro často neoprávněnou kritiku
hraničící s pomluvou, někdy rovnou nástrojem buzerace (prosím, promiňte
mně to slovo, ale přiléhavější mě nenapadá) vysokých škol. Tedy podle hesla,
kdo chce vysoké školy bít, prostředky si vždycky najde.
Netvrdím, že
by ke změnám ve vysokém školství nemělo dojít. V současné době platný zákon
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, byl ve své době hodnocen jako moderní.
Čas ale ukázal, že ne vše je nastaveno dobře, nehledě na vývoj samotného vysokého
školství. Klíčovým přínosem uvedeného zákona podle mě bylo umožnění vzniku
veřejné (toto slovo zdůrazňuji) vysoké školy řízené samosprávnými orgány a převedení
státního majetku na tento subjekt. Zákonem upravená státní regulace je zejména založena
na řízeném financování vysokých škol, ve vzdělávací oblasti pak na systému
hodnocení a akreditace studijních programů a oborů. Podle mě je to tak dostatečné
a nevidím žádné důvody pro nějaké utahování šroubů ze strany státu.
A co měla
přinést reforma? Na to podle mě panují mezi politickou reprezentací a
reprezentací vysokých škol rozdílné názory. Potřebu nejen vládnout, ale i
ovládat mají asi politici v genech. No dobře. Zásadně větším problémem je,
že někteří z nich kromě toho sledují i zájmy své nebo zájmy spřízněných
komunit. Ti si možná od reformy slibují personální, finanční a majetkové
ovládnutí vysokých škol. To už je špatně, či rovnou nebezpečně špatně. A nejen
pro vysoké školy. Naopak očekávání vysokých škol se primárně odvíjela od požadavku
stability systému financování a objemu poskytovaných finančních prostředků, ty
lepší navíc chtěly a chtějí diverzifikaci vysokých škol založenou na kvalitě (i
když ne zrovna jasně definované).
Volání po
reformách, ať už jakkoliv motivované, vyústilo v návrh legislativní změny,
v současné době ve formě věcného záměru zákona o vysokých školách. Je
třeba upozornit, že věcný záměr není souhrn nějakých obecných představ o tom,
co by mělo být zákonem upraveno, ale závazný legislativní rámec pro následné
paragrafované znění. Nenechme se proto uchlácholit tvrzením, že rozporované teze
a formulace ve věcném záměru budou v paragrafovaném znění už přijatelné.
Nebudou, bude to ještě horší.
Předložený věcný
záměr zákona o vysokých školách je výslednicí působení a zásahů (některých ku
prospěchu, některých naopak) tolika ideových vytyčovatelů, sepisovatelů, legislativců,
připomínkovatelů, lobistů a jiných hybatelů, že s ním už souhlasí málokdo,
včetně uvedených. Mám pocit, že nám něco upadlo do kanálu.
A
teď moje stanovisko k věcnému záměru zákona o vysokých školách:
Co hodnotím jako změnu k lepšímu
Systém
hodnocení vysokých škol a akreditací jejich studijních programů. Zřízení Národní
akreditační agentury jako samostatného správního úřadu s celostátní působností,
nepodřízenému jinému orgánu, s vrcholným kolegiálním orgánem (Akreditační
komise). Tento systém by měl zamezit případům, kdy odborný orgán (současná
Akreditační komise) vydá stanovisko s návrhem opatření, následně však
úředník Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nevydá (o své či něčí
vůli) právoplatné rozhodnutí. A je hotovo, žádná opatření se nekonají. Problémy,
ať již veřejných (např. Právnická fakulta Západočeské univerzity), či
soukromých (např. Bankovní institut VŠ, Univerzita Jana Ámose Komenského)
vysokých škol, se neřeší, pokud se řeší, tak se táhnou, pokud se řešení najde,
není objektivně vždy optimální.
Diverzifikace
vysokých škol. Podle mě má smysl, pokud bude dobře nastavena a jediným kritériem
pro zařazení vysoké školy do systému bude kritérium založené na hodnocení
kvality vzdělávání a výsledků vědecké, výzkumné, umělecké a další tvůrčí
činnosti.
Co hodnotím jako přijatelné
Působnost nově
navržené Rady veřejné vysoké školy v majetkových záležitostech, při formulování
dlouhodobého záměru vysoké školy a v dalších záležitostech koncepčního
charakteru.
Co hodnotím jako nepřijatelné
Působnost nově
navržené Rady veřejné vysoké školy v personálních záležitostech (volba a
odměňování rektora, za minulého režimu o rektorovi rozhodovaly orgány KSČ, nyní
tedy trochu pokrok), právo posledního rozhodnutí při schvalování rozpočtu
vysoké školy (akademický senát jen projednává), vnitřní legislativy (statut) a další
závažné kompetence, jako je např. předchozí souhlas jako podmínka platnosti
právních úkonů veřejné vysoké školy. Rozsáhlé kompetence, žádná zodpovědnost, a
to ani morální, ani právní. Neúměrně rozsáhlými kompetencemi Rady vysoké školy se
současně neúměrně zvyšuje možnost nepřímého řízení veřejných vysokých škol
externími subjekty.
Omezení
pravomocí samosprávných orgánů vysoké školy, zejména akademických senátů.
K tomuto snad netřeba komentář.
Vztah veřejné
vysoké školy se státem. Cituji
z věcného záměru: “Vysoké školy budou i nadále podléhat při výkonu své
působnosti státnímu dozoru, který bude vykonávat ministerstvo …“. Mám tomu
rozumět tak že stát nasadí do vysokých škol dozorce? Nebo pověří nějakou agenturu?
Jen tak na okraj – o jedné (a moc dobré) bych věděl. Protože jsem svobodným
občanem akademické obce vysoké školy a cítím se tak, odmítám podléhat státnímu
dozoru. Pokud tím ale měl předkladatel na mysli jen kontrolu dodržování
právních norem České republiky a případná opatření ze strany státu při jejich
porušování, nemusí to snad být v zákoně.
Pracovní
funkce akademického pracovníka a její obsazování. Něco podobného, co se ve
věcném záměru nazývá pracovní funkce, je součástí vnitřních mzdových předpisů
mnohých vysokých škol. Tamtéž jsou definovány i kvalifikační požadavky na
zařazení, např. na místo docenta je možné přijmout jenom habilitovaného docenta
a na místo profesora jenom jmenovaného profesora. To, co se lze dočíst ve
věcném záměru, ale bere dech. Cituji „Obecnou podmínkou ustanovení do pracovní
funkce docenta nebo profesora bude předchozí habilitace …“. No dobře, řeknete
si. Pak hledáte a hledáte. Najdete cosi podivného o habilitaci za srovnatelných
podmínek v cizím státě. To už jsem zbystřil, pověstné jsou totiž
habilitace na Slovensku. Dychtivě hledáte dál a najdete větu „Další možností
získání habilitace bude úspěch ve výběrovém řízení, které bylo vyhlášeno a
provedeno způsobem, který byl předem schválen orgánem rozhodujícím o
habilitaci, a který procesně a materiálně odpovídá nárokům na habilitaci.
Výjimečně bude možno k habilitaci připustit osobu, která není absolventem
doktorského studijního programu, avšak výsledky své tvůrčí činnosti prokázala
srovnatelné předpoklady.“. Naprosto nesrozumitelné. Co je z toho srozumitelné,
to je nepřijatelné. Nic dalšího o způsobu získání habilitace už
nenajdete. Pro neznalé uvádím, že takto byli rozhodnutím státostrany s názvem
Komunistická strana Československa jmenováni profesoři a docenti. Podotýkám
rovněž, že pedagogické a odborné předpoklady často nehrály roli. Nechci, aby se
to vrátilo. Na tomto místě apeluji především na studenty – braňte se! Jestli
dělá něco vysokou školu kvalitní vysokou školou, pak to jsou kvalitní
akademičtí pracovníci.
Školné. K němu
již bylo napsáno a řečeno mnoho, takže stručně. Všichni asi známe pohádku O Smolíčkovi.
Tam také jezinky říkají „jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned
zase půjdeme“. Pokračování asi také všichni známe a se školným by to mohlo
dopadnout podobně. Rovněž je nutné
odmítnout tezi, že státní příspěvek na vysokoškolské studenty je osobní dar
každému z nich (financovaný prodavačkou z Kauflandu). Není. Pokud
zůstaneme pouze u ekonomické bilance (omlouvám se za tak drastické zjednodušení),
pak investice státu do vysokoškolského vzdělání je investice s rychlou
návratností (za minulého režimu byl odhad asi 3-4 roky, u středoškoláka asi 7-8
let, u člověka s pouze základním vzděláním až 20 let). Vzdělaní lidé
dělají kvalifikovanější práci (vyšší DPH), více vydělávají a utrácejí (vyšší odvod
přímých i nepřímých daní), nezatěžují sociální systém. Pro státní pokladnu
poklad. Lžou nám politici (zvláště ti, kteří se prohlašují za ekonomy) záměrně
nebo z hlouposti? Třetím negativem, které vnímám, je administrativní zátěž
a finanční režie výběru školného. Vysoké školy již mají zkušenost
s výběrem poplatků za překročení standardní doby studia a tato zkušenost je
neradostná. Systém odloženého školného by problémy jen prohloubil (samozřejmě
nemluvím o bankovním sektoru).
Co mně v návrhu chybí
Spolupráce
s Akademií věd České republiky a dalšími subjekty zabývajícími se výzkumem
a vývojem. V současné době je tato
spolupráce, např. ze strany Akademie věd především participace na doktorských
studijních programech, řešena na bilaterární smluvní bázi. Vhodná legislativní
úprava by mohla situaci zjednodušit s prospěchem pro všechny
zainteresované.
O čem mám pochyby
Na rozdíl od
platné legislativy posiluje věcný záměr zákona význam statutu vysoké školy jako
„základního vnitřního předpisu…, který vymezí vnitřní strukturu a organizační
vztahy uvnitř vysoké školy“. Uvědomíme-li si, kdo statut vytváří, schvaluje a
registruje, může být tento vnitřní předpis pro vysokou školu legislativním
trójským koněm.
Diverzifikace
vysokých škol bude složitý proces a není záruka, že proběhne objektivně, bez
masivní mediální manipulace a politického vměšování (už se děje).
V souvislosti s tím se neustále hovoří o integračních procesech ve
vysokoškolském systému, které zákon podpoří „tím, že upraví možnosti
organizačních změn vysokých škol také s využitím institutu veřejnoprávní
smlouvy.“ Přiznám se, že této snaze vůbec, ale vůbec, nerozumím.
Co mně vadí v diskusích o vysokých
školách
Výroky neobeznámených,
nekompetentních
(a někdy mám pocit, že i negramotných) lidí. Doposud
jsem si myslel, že jediným českým géniem je Jára Cimrman. Teď vidím, že se
v Česku urodilo. Mohl bych jmenovat, ale neudělám to (viz dialog Voskovce
s Werichem na toto téma). A další klasik, Jan Neruda, napsal „Kdo nic
neví, musí všemu věřiti“. Já dodávám „ale pak by neměl do ničeho kecat“.
prof. Ing. Oldřich
Pytela, DrSc., Univerzita Pardubice
Žádné komentáře:
Okomentovat